White & Black

Dobrý den. Jsme dva pejskovští kluci. Bíp - bílý kříženec a Black Jack - černá australská kelpie. Snad se vám naše stránky budou líbit.

Rok 2008

Panička a ostatní jsou pořád víc doma, tak se máme dobře. A chodíme i víc na cvičák. Můžete se podívat ve videogalerii, jak to teta Renata zdokumentovala. Kdyby mi to ta panička jenom nekazila. Chjooo. Mám to těžké, moc těžké.

Dnes - 24.12., byl velmi podivný den. Panička se sice tvářila normálně, ale já to cítím. Mělavíc práce než jindy a na nás dva míň času. Pak to všechno vypuklo. Páníček donesl domůněco zvláštního a zabaleného. Proč dali strom do pokoje, to bylo nejdřív nad moje chápání. A proč ho dali před mou pozorovatelnu nepochopím vůbec. Pak ho ověšeli různými ozdobami, ale nic pro pejsky. Pak pod něj nalili vodu a už jsme na to přišel, dostal jsem nové pítko a hračku. To je ono. Protože se mi nelíbil přístup k vodě, začal jsem si ho upravovat. Cvak sem, cvak tam, byl ze mě hotový aranžér. Zlobili se, ale proč mi ho pak dávali? Než jsme přišli z večerní prochajdy, tak byly pod stromečkem zabalené dáračky. Než panička dodělala večeři, našli jsme si s Bípem Neomylně svoje. Kdo by taky dostával kokinka a hračky? A zvlášť pískací? No štěkněte. Kdo? Bíp se zmocnil všech balonků a nechtěl mi dát ani jeden. Ale mám svou pískací kostičku a stejně se za nimi honíme spolu. A v noci? V noci jsem si dodělal stromeček k obrazu svému. Zoubky cvakaly jak o závod. A dnes už mám jenom drobné dodělávky. Sem tam něco opravím. Ale tak jak je teď, tak se mi líbí mnohem víc.

Ráno (22.11.) jsem vstal a za oknem už nebyla tráva, ale něco bílého a bylo tam toho celkem dost. Divné je, že to bílé bylo všude. Bíp štěkal něco o sněhu. Nevím co to je a proč měl takovou radost. Tak jsme raději honem oba dva vzbudili paničku abychom mohli jít ven a mohl jsem zkoumat. Napřed jsem do toho bílého strčil tlapičku, brrrrr, to studilo. Pak jsem to ochutnal, taky nic a ani moc. Ale Bípeček v tom lítal a válel se, tak jsem to zkusil taky. To bylo ovšem něco jiného, sníh lítal od tlapek. Byla to paráda. A už vím proč vymysleli sníh, abychom my pejsci měli v čem dovádět. Od té doby nechci nic jiného než lítat po venku. Ale páníčci pro mě opět nemají pochopení. Těžký je život stěněte.

15.11. - dneska jsme jeli zase za paní Kynclovou na ovečky. Trošku jsem zlobil. Těšil jsem se tak moc, že jsem zapomněl všechny povely, které znám. A když jsem měl trošku vlny v čumáčku, tak se na mě zlobili všichni. Musel jsem si jít odpočinout. Ale proč mě nikdo nechápe!! Potom mě nechali běhat tak dlouho kolem košáru, až jsem udělal to, co po mě chtěli. Mohl jsem pak znova k ovečkám a už jsem nebyl tak hrr. Ale zase pasení skončilo moc brzo. Všichni pásli venku, ale mě to nechtěli dovolit, prý jsme hrr a malinký. Zase štěněcí diskriminace :-(


Listopad - zase jsem začal chodit na cvičák na stopy. Víte co se mi podařilo? Jeli jsme na stopy a panička nás zapásovala a vyrazili jsme. 2 kilometry je daleko, tak jsme se s Bípečkem nudili. Díval jsem se, jak nás panička poutá a po cestě jsem udělal čumáčkem cvak a Bípeček byl venku. Udělal jsem cvak podruhé a vysvobodil jsem se i já. Panička teda z toho radost neměla, ale my dva jo. Byla to obrovská sranda. Stopy už tak srandovní nebyly, ale podíval jsem se, kde leží něco cizího a šel jsem rovnou a masičko jsem chtěl vyjíst až cestou zpátky. No nedovolili mi to. Ale pak jsme se vylítali po lese a bylo nám fajn.
 

26.10. Píšu, píšu, až se mi tlapky míhají. Dneska se panička někam balila a když řekla to kouzelné slovo, ovečky, tak jsem rychle hopsl do auta a nechal si dobrovolně nasadit i pásy. Byl jsem tak natěšený, že jsem si ani nevšiml, že jsme nechali doma kamaráda. Stýskalo se mi po něm pěkných pár kilometrů. Těšil jsem se tak, že jsem se z toho i poblinkal. Trošku se stydím, ale nikde to neříkejte. Ale konečně jsme přijeli na místo. Jak jsem uviděl košár, nebyl jsem k udržení. když mě pustili z vodítka, tak jsem vletěl do košáru. Podsmykl jsem se pod prknama košáru jako had a byl jsem tam. Řeknu vám tajemství, ale nechte si jej pro sebe: "PANIČKA NEMÁ VLOHY NA PASENÍ. JE NAPROSTO NEPOUŽITELNÁ!!!!" Nelžu. Všechno mi to tam kazila. Museli jí to vysvětlovat dvakrát. Opravdu. Fakt nelžu. Pak si ji vzala do parády paní Kynclová a bylo to o něco málo lepší. V košáru jsem byl celkem třikrát. Ale zase podraz. Asi zažádám o výměnu paničky. Když mi to nejvíc šlo, tak byl konec. Naučil jsem se reagovat na ruku a nepobíhal kolem jenom tak. Už vím kam smím a kam ne. A věřte mi, že jsem to předvedl jak jsem nejlíp uměl. Štěkal jsem jak pominutý a bránil se, ale nikdo se nedal obměkčit. Konec byl dřív než jsem si to začal pořádně užívat.
Ale slyšel jsem, a já slyším dobře, když chci, že se domlouvali na dalším termínku. A ještě jsem viděl, že si panička kupovala knížku o pasení. Snad se to naučí. Myslíte, že ano? Já jo. Naděje umírá poslední. Fotky moje a kamarádů.


Tento týden jsem měl smolný den.Onemocněl mi Bípeček a mě se opravdu nedařilo. Trošku jsem pánečkům zdemoloval byt.Ale schváně to opravdu nebylo. No posuďte sami, že to nestálo ani za štěk?


18.10. - dneska jsem vstával brzo, ještě byla tma. Nabrala nás kamarádka Martina, stavili jsme se pro Marušku s Bínou a jeli někam pryč. V autě jsme si hráli celou cestu až jsme přijeli do Brna. Tam bylo pejsků. Přijel jsem na svou první výstavu a hned před bránou jsem potkal kamarádku kelpinku Affinku a Berryho. Ten mě moc nezajímal, ale Affi byla krásná a mohli jsme spolu blbnout. Přišli jsme ke kruhu a tam už bylo kelpinek. Pak jsme si šel vyzkoušet jak se běhá v kruhu. To moc zajímavé nebylo. nějaký pán se mi díval na zoubky, no přemýšlel jsem jestli ho kousnout nebo ne. Nekousl jsem. Byly tam i moje sestřičky, sestřička Neffí, stejně stará jako já a stejně krásná jako já. A potom starší sestřička Arie, která byla nejkrásnější kelpinkou výstavy. Ale nejzajímavější to bylo potom, po výstavě. Byli jsme si na párek a vyfotit se a mohl jsme běhat s ostatníma pejskama. Berry se fotil s námi. Asi to bude taky kelpiák. Třeba ještě vyroste jako my. :-)


11.-12.10 - štěknu vám, zase jsem se vytáhl. Ale popořádku. Panička nás oba v pátek odpoledne nacpala do auta a jeli jsme. Kam, to nám samozřejmě neřekla. Pořád se s Kačkou bavily o ovečkách. Jak má jedno malé štěňátko vědět co to je. Bylo mi to povědomé - ovečky, ale nevěděl jsem co s tím názvem. Jeli jsme dlouho, moc dlouho. Ale dorazili jsme k hradu Kost a tam byl konec. Cesta dál nevedla a my jsme tedy taky zastavili. Hotel, jak té boudičce říkaly obě dvě, byl plný psů. To teda bylo. Takovou boudičku si dám líbit. Ráno jsme se vydali někam pryč, prý na jakousi pastvinu. No dobrá, toleroval jsem jim to. Tam byla nádhera. Ten pach jsem znal, ale nevěděl jsem co to je. Bylo to moooc známé a krásné. Uvázali nás u lesa. Měli tam už natlučené kůly. Vypadalo to strašně, tak jsme s Bípečkem dávali velmi hlasitě najevo nespokojenost. Obě dvě zmizely pryč a chodily se za námi jenom podívat. Pak ale panička přišla pro mě. Šli jsme někam pryč a pak jsem uviděl. Už vím co jsou to ovečky. Znám je!!! A vím co s nimi. Jupííí. Zavřeli nás s paničkou do toho kulatého - do košáru. Panička mi udělala ostudu. Nevěděla kudy kam. To JÁÁ, JÁÁ jsem věděl co dělat. Naštěstí přišel dovnitř pan Koško a vzal věci do svých rukou. Odvodítkovali mě a dal jsem se do práce. Šlo to samo. A nádherně. Byl jsem ve svém živlu. Honil jsem je všude kde to šlo. A běda, když chtěla nějaká utéct. Nedovolil jsem jí to. Pak pan ovčák zkoušel, co udělám, když proti mě nějaká vyběhne. Co bych udělal, zalehl jsem a pak na ni vyskočil a poručil jí aby šla zpátky. Neodvážila se neposlechnout. V nejlepším mě odvolali, jako vždy. Ale za chvilku jsem šel znova. Kdyby vám někdo tvrdil, že jsem byl unavený a museli mě nosit. Tak to není pravda. Ne a ne a ne. V neděli jsme šli zase. Napřed byly jakési zkoušky. Nevím co chtějí zkoušet, když já chci k ovečkám. Protestoval jsem hlasitě. Nakonec se dostalo i na mě. Dneska jsem si byl jistější. Ale konec byl moc brzo. A jeli jsme domů. Je to hrozné ty moje paničky. Jak se mi něco líbí, tak mi to zkazí. Ale slíbily mi, že na jaře pojedeme znova.
Ve
videogalerii mám videa a na  rajčátku pár fotek. P.S. Nevíte co má BíP proti ovečkám? Vůbec ho to tam nebavilo.


V září jsem byl na dovolené u moře. Tak příšernou cestu jsem ještě nezažil. V Maďarsku jsem byl už tak znuděný, že když jsem našel vonící hromádku, vyválel jsem si v ní aspoň hlavičku. Okamžitě mě panica, (což je můj vzteklý výraz pro paničku,) polila vodou a vytáhla dětské mýdlo a umyla mi ji. Celou. A krásná vůně byla fuč. :-(  Zakotvili jsme v kempu a páníčci nám šli vybrat boudičku na bydlení. Celkem se trefili a mě se i líbila. Paní domácí měla doma taky pejska, tak nás měla ráda. Ale museli jsme po kempu chodit a být jenom na vodítku, s čímž jsem nesouhlasil a snažil jsem se ho překousat. Neúspěšně. Pak nás dovedli k jakési vodě. Bípeček byl nadšený a nevěděl jsem z čeho, jakási voda. Pořád štěkal a snažil se do té hrůzy skočit. Odvodítkovali nás a brácha byl ve vodě dřív, než jsem stačil štěknout. Divil jsem se mu a štěkal jsem na ty vlny, aby se vrátily zpátky a najednou mě jedna přelila a plaval jsem. I s bráchou. Bylo to fajn. Na druhý den jsme šli k vodě znova, už se mi to líbilo. Ale zrada. Tentokrát se do vody vydala i panička. No jak chcete po někom, kdo má dvě nohy a ne čtyři tlapky, aby plaval. To přece nejde. Protože ji máme přece jenom trošku rádi, tak jsme ji zachraňovali. Neustále. Občas měla na těle nějaký ten šrám od tlapek, či zoubků. Jí se to moc nelíbilo, ale protože to bylo v rámci záchrany jejího života, určitě to ocenila. Určitě jsem složil svou životní záchranářskou zkoušku, jelikož se nám panička neutopila!!! A může nás nadále krmit dobrůtkama a mazlit se s námi. Chodili jsme neustále na jednu pláž, proto byla jenom moje. Nikoho jsem přes ni nepustil. Ani kolem nepřešli. Bránil jsem ji vlastním tělem a štěkotem. Nevím proč se to páníčkům nelíbilo. A ty skály kolem, po nich se mi to lozilo!! I horolezci by se o mě rvali. Fakt nejsem namyšlené štěně. Jsem jenom tak šikovný . Líbily se mi i procházky po městě. Všichni se za námi ohlíželi. A večer jsme s bráškou padli únavou. Spořádali jsme svou misku granulí a potichu se vkradli za paničkou do pelíšku. Tak potichu, aby o tom vůbec nevěděla.
Všechno jsme zdokumentovali a dali na rajčátko



25.8.2008 - dneska mě panička fakt naštvala. Zase jsme byli na veterině. Že vážím celých 12 kilo, mi nevadí, že mi vypadlo už 5 zoubků, mi taky nevadí, všechno rozhryžu i tím zbytkem. Ale to, co mi provedli, je strašné. Už když mě paní doktorka prohlížela a měřila teplotu (bléé,) mi mělo být něco divné, hooodně divné. Pak sáhla do ledničky a něco vytáhla. Kdybych já něšťastný věděl, co to znamená, ta vzteklina, tak bych tam s nimi nechodil. No píchli mě. 
Mě, malého černého pejska. Tsss. Dostal jsem červené srdíčko. Na co mi je? A ten bělásek, který se mě má zastat, se škodolibě smál. Je to spravedlivé?  Ale pomstil jsem se. Panica potřebuje novou nabíječku na telefon. Našel jsem ji a vypreparoval. To bylo Něco. Stálo to i za to peklo.
Jo, a nevíte, co to je psincový kašel? Na něčem takovém se domlouvali, ale na mě si už nepřijdou. Budu udatně bojovat. Jako každá kelpie.

Ale starají se tu o mě dobře. To abych si pořád nestěžoval.



Dneska večer jsem zažil nemilou příhodu. Byli jsme v lese a ztratil se mi Bíp. Hledal jsem ho a představte si, že mě bylo smutno a myslel jsem, že ho už nikdy neuvidím. Panička ho volala a nakonec přišel. Radostí jsem ho opusinkoval a on ani nazavrčel a opusinkoval mě taky. Pak jsem si ho celou dobu hlídal, aby neměli tolik starostí.

Na přelomu července a srpna, jsem jel do Svojanova na tábor. Asi si mysleli, že mě zkrotí. Byla tam spousta kamarádů, jak psala panička v aktualitách, a taky jsem si tam zkoušel, co všechno normální pes vydrží. Nebylo to zas až tak zlé. Jsem totiž úžasné štěně a všichni to ví. A super byly hrátky s Arťasem, když jsem mu strkal hlavu do tlamy a počítal zuby. A víte, co bylo nejlepší? V noci jsme vklouzli s Bípem za paničkou do postele. Ale tak opatrně, že určitě nic nepoznala. A proto se taky nezlobila, když jsem jí nějakým omylem překousl kabel od noťásku. Sám mi skočil do tlamičky. A vážím 10 kilo. Jsem už chlap.

Víte co umím? Čurat a kakat venku, už nedělám loužičky v bytě. Ale někdy mi to přece jenom ještě uteče. To pak udělám tak nešťastný kukuč, že se určitě na mě nezlobí.
 
Děkujeme za vaši návštěvu.