White & Black

Dobrý den. Jsme dva pejskovští kluci. Bíp - bílý kříženec a Black Jack - černá australská kelpie. Snad se vám naše stránky budou líbit.

ROK 2009

Tak nevím, co si to ta panička na nás zase vymyslela. Přinesla si domů nějaké klacky. První co udělala, tak nám na ně zakázala sahat. Ani očichat je nesmím a hrát si s nimi už vůbec ne. Ale nejhorší je, že nechodíme cvičit a flákáme se jenom doma, už pátý týden. Ani nás nevenčí, a jenom se na nich houpe. Na to, že už má čtyři nohy, je strašně pomalá. Chodíme s Davčou a Peťou a Kačkou a trpíme na vodítkách. Proto vám tu žádné novinky nenapíšu. Není totiž co psát. Těžký je život kelpie. Alespoň v naší rodině. Vlastně maličkost by se našla, abych se moc nenudil, tak si hrajeme s klikrem, umím vyskočit na krabici, tulit se na rameni, ale bohužel se rozhodla, že budeme pilovat poslušnost. A to štěkám hlasitě, že nesouhlasím.

Abyste si neřekli, že se jenom flákáme, tak panička překonala svůj odpor k pohybu, překážkám a parkuru a začali jsme agilitit. Chodíme za tetou Ivetou a ona jí radí, jak na nás. Tedy asi jenom na mě, protože Bípa nevidím.  Trvá na tom, abychom pracovali sami. Teta je fajn, i když se spolu radí, jak mě zkrotit. Občas jim udělám radost. Učím se rád, to se mi líbí, ale skákat přes jednu překážku sem a tam jak trdlo, to jim brzy zarazím. Ale už toho spoustu taky umím. Základy jsem pochytil od tety Jany u nás na cvičáku, ale protože bude mít přestávku, tak  jsme šli k druhé tetě. Dělám samozřejmě, že nic neznám, přece nebudu šprt a snaživec. Ale když mě chválí, tak se mi to taky moc líbí. To dělám tuleně. Panička vytáhla zpátky klikr. Tak s tím se opravdu vyblbneme. Naštěstí mě s ním učí jenom lotroviny, ale jak ji znám, tak brzy přestane a začne teror.  Asi ty piškotky budou bývat opravdu zasloužené. Kdyby vám někdo říkal, že myšlení bolí, tak to není pravda. Jenom hooodně unavuje.
A na obranách? Škoda mluvit. Viděli jste někdy psa, tedy jako mě, který, když ostatní koušou, musí dělat poslušnost? A hned vedle placu? No ano, to malé, černé, nešťastné stvoření, cvičící chůzi u nohy, obraty a polohy, to jsem já. Slušný člověk by nade mnou zaplakal.  Ale oni ne. Určitě z toho mají radost a obrovsky se baví. Sice cvičíme chvilinku, ale je to velmi ponižující a taky to dávám znát. Uvidíme kdo dýl vydrží.

Prý dovolená. Tss. Neví o čem mluví. Pořádná dovolená je kousání a ne to co na mě nachystala, proč bělásek nemusel a já jo? Kdybyste viděli, co na mě zkoušela, to byste se divili a litovali mě.  Trošku mi ale uteklo slušné chování. Ale znáte to, tolik psů, jeden je z toho unavený, tak trošku zavrčí.  No nemusela u toho dělat takový povyk. Ale popořádku. Poslušnost - blééé. Naštěstí tam byla Sofinka, tak uznáte, že jsem moc poslouchat nemohl a musel jsem se věnovat námluvám.  Stopy? Ty šly. Už mě to začalo i bavit. Obrany? Na ně jsem se těšil, ale vím i jak figuranty vytočit. Už jsem přišel jak na to a byla to obrovská sranda. Ale jinak to bylo fajn. Panička se o nás starala a proto, když odešla někam pryč, museli jsme sedět oba dva v okně a výt, aby věděla, jak nám chybí. Teta Stáňa ze mě byla opravdu na větvi a přejmenovala mě na Cyrila. Když ze mě chtěli mít šaška, tak jsem jím byl. To jsem ukázal na flyballu. Všichni si mě zapamatovali.

Je úterý a včera jsem měl hodně špatný den. Panica místo toho aby mě politovala, chlácholila a omlouvala, jela se mnou do obchodu a koupila mi náhubek. Tak to teda tolerovat nebudu. Naštěstí jsem chytré psisko a vím jak ho sundat. Jedna, dvě a je dole. Pořád chodíme na stopy, ale už mi to jde. Čuchám a chválí mě. Naštěstí tam mívám dobré maso, tak to jde skoro samo. A protože nevím, kudy se půjde, tak se musím opravdu snažit, aby mi to mravenci neodnesli.

A ještě jedna novinka. Sousedi mají doma malou slečnu. Jmenuje se Chilli a má pochopení pro moje hry.  A že spolu řádíme. Podívejte se sami.

Byl jsem někde na cvičáku, Bíp štěkal že na Příluku a tam jsme trénovali obrany. Obíhání maket se mi líbilo. Ale nerozumím tomu, proč musím obíhat všechny, když se kouše až v té poslední. Masem to nebude, ale já na to přijdu. Proto zrychluji až k té poslední a tam pak dostanu kousnout. Večer jsme šli do lesa s tetama a strejdou a holkama a klukama. Schovávali se mi a měl jsem je hledat. Našel jsem je všechny, ale někdy mi to trošku trvalo. Ty stromy jsou všechny stejné a používat čumáček a čichat se mi moc nechtělo.

Místo toho, abychom dělali něco pořádného - pásli ovce nebo dělali pořádné obrany, tak jsem jeli na stopařský seminář. Copak to je pro pasteveckého psa? A navíc ten pan Morávek, řekl paničce co dělat abych čuchal. No jak mi stopy trošku ztížila, tak se to dalo. Dělal mi to moc jednoduché, tak nyní chodím nějaké klikyháky. No není to tak špatné. Ale chodíme stopovat každý den. Jo to kdybychom každý den kousali, tak to by teda bylo. Ale oni ne. Poslušnost skoro pořád, ale kousnout si, jako kdyby jenom za odměnu. :-( Jeden by zaplakal.

A ještě musím pogratulovat tetě Ivetě a Rickymu za to, jak se stali Mistry Světa. Byli fakt šikovní. Jeli si pro titul až do Rumunska a tam porazili všechny stopařské záchranáře. Možná ty stopy k něčemu budou.

Zase něco nového. A bylo to fajn. Stanu se zachraňovacím psem. Byli jsme s tetama, panem Radkem a ostatníma psama v nějaké domě. Byl prázdný a teta vzala míček a schovala se mi s ním. Všichni mi zakazují štěkat a tam chtěli, abych štěkal. Tak jsem štěkal. Tety byly rády. Pochopil jsem, že musím tetu najít a dostanu balonek. No nezavřela mě a Bípa do auta. Tam jsme si mohli aspoň sdělit, jak nám to oběma šlo. Pak jsem šel ještě několikrát. Byl jsem rychlý jak vítr. A asi mi to šlo, protože mě všichni moc chválili. Ale konec  byl  rychle. Sotva jsem věděl co dělat, tak jsme skončili.

Opravdu nevím co na mě všechno vymýšlí. Ráno mi nedali najíst a odvezli mě na veterinu. Pan doktor mi něco píchl do nožičky, začala se mi klížit očička a usnul jsem. Celou dobu jsem cítil vedle sebe paničku. Všelijak mě přehazovali a něco svítilo. Až si pro mě přišli, tak jsem slyšel, že mám  zrentgenované nožičky a že je všechno v pořádku. Jakési nuly. Nerozumím tomu a ani jsme nemohli jít na cvičák, jak jsem byl ospinkaný. Podle radosti paničky to bude asi všechno vpořádku.

Chodím pravidelně na cvičák a kousat. Poslušnost mě nebaví. Ale panička se mi konečně naučila plivat kokina, tak je u toho sranda. Někdy se netrefí a pak plive i do svých kapes. Jak to tam mám asi najít. Ale obrany mám rád. Ty mi jdou. Ale taky je brzo konec. Dokonce jsem byl ukazovat dětem, jak koušeme. Nechali si mě nakonec a lidičky tleskali, asi se jim naše obrany líbíly.

Byl jsem zase u oveček. A se mnou i moje kamarádka Annie, chtěl jsem jí ukázat, jak se pase a jak jsem šikovný. Obě ženské se na mě ale domluvily a štěknu vám, byly na mě pěkně hnusné. Ale ta moje víc. Poslušnost umím a předvádět ji ovcím? Blééé, fuuuj. Stejně jí nerozumí. Dívaly se na mě jak na šílence a moje prestiž u této zvěře mnohonásobně klesla. Jak mě k nim pustilily, musel jsem jim tam pak ukázat, kdo jsem. Zase špatně. Ale pak se situace uklidnila a měl jsem klid na práci. Ještě jsem se pokoušel vysvětlit, že na pořádnou práci je tam málo zvířat. Ale nebojte se, jednou to pochopí. Věřím jí a jsem optimista. Ale Annie to šlo. Byla moc šikovná. S nešikovnou holkou bych se ani nekamarádil.

Dlouho jsem sem nepsal, stalo se mnoho novinek. Měl jsem rok a tedy i dort a dárky. Byl jsem na prodlouženém víkendu ve Svojanově, kde jsem kousal a stopoval a bylo mi tam dobře. Pojedu tam i na tábor.  Ale dneska, dneska - 17.května, jsem velký pes. Dospělák. Poprvé jsem na obranách kousal na rukáv a šlo mi to. Vybral jsem si pěkně střed a byl můj. Ten rukáv. To jsem netušil, že je kousání tak zábavné. Asi mi to udělali za stopy. Ty mě nebaví. Pořád nemohu pochopit, jak to může Bípa bavit. Jde a jde, čumáček u země a čuchá. Žádná akce, ale takové kousáníčko, jenom kdyby tam po mě nechtěli poslušnost.

Dneska (10.4.) zase nastalo velké balení. Někam jedeme. Jupííí.  A opravdu, dneska i s páníčkem. Dřevěná boudička v kempu nebyla zase tak špatná. Jídlo taky dobré. Ale ráno to začalo. Šli jsme někam, šla s námi Ar i Neff. Už jsem věděl že jsem tam byl. Jasně ovečky, zase ovečky.  No konečně něco pro mě. Dokonce jsem udělal zkoušku vloh. Pan Koško si mě pamatoval z loňska. Byl jsem pyšný a snažil se pracovat i při školení co nejlíp. Ale co to, takovou podlost jsem ještě nazažil. Nepustili mě k ovečkám a chtěli po mě poslušnost, prý jsem moc hrrr a divoký. Copak to jde být klidný, když  si z vás ty ovce ovcovaté dělají srandu?  Pak jsem se do košáru dostal, tak jsem jim předvedl, kdo ví co dělat. Řetízek se roztrhl a než donesli nový, tak jsem jim ukázal, kdo je pastevecký pes. Panička mě zavolala, tak jsem raději přišel. Aby měla aspoň trošku radost. Bípeček mě celou dobu hlasitě povzbuzoval. Je to kámoš. Druhý den, jsem byl znova u oveček, ale zase jsem se k nim nedostal. Zase po mě chtěli poslušnost. Pana Koška jsem si neposlouchat nedovolil, ale u paničky to zkouším. Nedá se, je na mě tvrdá, ale vyhraju, možná. Pak jsme jeli za tetou. Měla tam malé mimi. Mohl jsem si hrát. To bylo príma. Byl to moc fajn rošťák a krasavec, skoro stejný jako já. Dokonce jsem se nechal dobrovolně okusovat. A když to bylo nejlepší, tak jsme jeli zase domů. Tak jako vždycky. A potkal jsem tam, na pastvině bráchu. Trošku jsme na sebe vrčeli. Ale zkoušky udělal taky. I Ar, a to jsem slyšel na vlastní ucho, za tou zase pojedu.

10.1. -  Byli jsme s Bípečkem ráno surově vzbuzeni, vyvenčeni a nastrkáni do auta. Ještě že tam bylo teplo a mohli jsme spát. Ale od začátku. Večer panička balila tašku, hračky, granule a kokinka, spoustu kokinek. Bylo nám to divné, protože tolik jich nikdy nemůžeme najednou sníst. A šli jsme spát a ráno to vypuklo. Spali jsme celou cestu a nestíhali sledovat kudy vlastně jedeme. Zastavili jsem někde v Brně a vyběhla nám naproti slečna, která vypadala stejně jako já! Začalo to být zajímavé. Běželi jsme honem pryč, abychom si to mohli všechno povykládat. Ale to nebyl všem překvapením konec. Jeli jsme ještě pěkný kus cesty, někam do Pávova. Když jsme vystoupili z auta, to bylo překvápko. Byla tam spousta pesanů a fenek, stejných jako já. Musel jsem před nimi bránit Bípečka, protože taková spousta psů by ho mohla rozhodit. A navíc nevěřil vlastním očím. Ale byl statečný a běhal s námi. Byla tam i mamča, ale moc se se mnou nebavila. Zato ségry, to bylo něco. S těmi se dalo lítat, běhat. To bylo. O něčem jednali, to mě zase tak moc nezajímalo. Vyhovovaly mi procházky venku, pořád bylo co objevovat. Pak jsme se šli hromadně fotit. Nějaké fotky udělala moje panička a nějaké Martina od Arinky a Nefinky. U nich jsme taky spali. Měl jse tam nějaké účty s Berrym, ale páníčci nedovolili abychom se je vyřídili. Bylo to dobré, protože jsme mohli s Bípečkem Lítat venku s holkama. Druhý den jsme šli na velkou prochajdu, no prostě paráda, jenom to všechno moc rychle uteklo.  Parádní víkend. Chtěl bych ho zopakovat, ale nevím jak to paničce naznačit. Ale s Bípečkem už něco vymyslíme.


No začíná to zvláštně, tento rok. Ještě že je na zemi tolik toho bílého,  studeného - sněhu, jak tomu říká panička.  Dá se v tom běhat a skákat a válet a je to obrovská sranda. Ale studí to do čumáčku a do tlapiček. Ovšem nám dvěma bráchům to nevadí. Jenom panička brble, že je jí zima.




Žádné komentáře
 
Děkujeme za vaši návštěvu.